BLOOD INCANTATION - Absolute Elsewhere
Při prvním poslechu mi to sice připadalo jako když pejsek s kočičkou vařili dort, ale nakonec si to sedlo a je z toho opravdu příjemná krmě, sice hodně kořeněná všemožnými extrémy, ale chutná to skvěle.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Předchozí téměř devět let starý Šílený Max: Zběsilá cesta byl za mě nejlepším příspěvkem do celé série. Bezkonkurenčně. George Miller si ho vypiplal k dokonalosti. A i dnes téměř osmdesátiletý režisér ukazuje záda všem, kteří by se chtěli pokoušet o něco podobného. Vybudoval fantaskní postapokalyptický svět s vůní pouště, krve a benzínu, dal mu postavy a barvy, které žádný tvůrce před ním. Používal k tomu povětšinou velmi specifický vizuální jazyk. Nebyl zbytečně ukecaný ani dějový. Příběh předchozího dílu šel shrnout do banálního cesta tam a zase zpátky. Ale prostě vás to zajímalo. Postavy nepotřebovaly dlouhé dialogy, aby mezi nimi byla téměř hmatatelná chemie. Mnoho lidí snilo o tom, že by figury, jež se jen na chvíli mihnuly v předchozím filmu, mohly dostat samostatný biják.
Furiosa jako nejviditelnější z těchto nově představených postav je tak logickou volbou. Byla druhou nejdůležitější postavou předchozího dílu, takže zpracovat její příběh se přímo nabízelo. Už při sledování Zběsilé cesty chtěl fanoušek série vědět a vidět, jaký příběh se za jejím charakterem ukrývá. Kdo byla elitní pretoriánka, jež zradila Immortana Joea? Kde se narodila? Jak se dostala do týmu Immortana Joea? A jak ztratila svoji ruku? Na všechny tyto otázky se dozvíte odpovědi.
George Miller se dokonce rozhodl, že tu odpověď dostanete filmovějším a tradičnějším stylem, než tomu bylo minule. Rozuměj, bude tu spletitější příběh a vice dialogů. A možná to je ten problém. V minulosti dokázal vyprávět příběhy, které měly dialogy ohlodané na kost, a fungovalo to. Nyní je scénář mnohem promakanější a postavy si víc povídají, ale nemohu říci, že by to filmu prospělo. Hlavní záporák filmu, Dementus hraný Chrisem Hemsworthem, funguje skvěle na začátku, ale čím víc mluví a hlavně čím víc mluví s Furiosou, tím méně funguje chemie těchto dvou postav. To samé lze říci i o pokusu o romanci v rámci příběhu Furiosy, která není dostatečně budovaná a tak její finále není zdaleka tak emoční, jak by mělo být. V tomto ohledu měl film ambice, které v mých očích nedokázal naplnit.
Co ovšem funguje skvěle je vizualita a akčnost. Je tu jedna obrovská scéna, která je dost podobná tomu, co jsme viděli dříve, nicméně i přesto vás bude bavit každá její vteřina. Jedná se o útok na obrovský tahač. Celá akční scéna trvá neobvykle dlouho a nenechá vás vydechnout. Neustále vás překvapuje tím, co vidíte. Na tahač se útočí zprava, zleva, zepředu, zezadu i z nebes. Jsou tu k vidění rideři, již provozují něco jako vodní lyžování, jen na poušti. Je tu i pestrá škála různých kluzáků a vrtulových vznášedel. Podobných akčních scéna honiček v bizarních autech uprostřed pouště je tu samozřejmě více, ale tato scéna je jejich králem. To, co tu předvádějí kaskadéři, je na hranici možnosti. Výsledek je efektní jako máloco z jakýchkoliv konkurenčních filmů.
Když už jsme u té stylovosti. Furiosa: Sága Šíleného Maxe je samozřejmě po vizuální a akční stránce velmi cool filmem, který se jen těžko bude překonávat. Nicméně v porovnání se Zběsilou jízdou zůstává v pozadí, a to hlavně díky tomu, že nepřichází s ničím výrazně novým. Není tu žádná nová kultovní aranž, jako bylo bubenické auto, nebo industriální kytarista zavěšený na náklaďáku obrostlém repráky. Zkrátka ty nápady, které vás odpálily svojí kreativitou a ujetostí tu jsou, ale svým způsobem recyklované nebo jen s nepatrnou evolucí. Chybí mi ten woow efekt, který jsem měl v minulosti.
Možná na tom svoji zásluhu má i to, že celý film je viditelně digitálnější. Tam, kde byl předchozí díl výrazně fyzičtější, nastupuje zelené plátno. Kameraman Simon Duggan si s tím ale umí poradit a snaží se z toho vyždímat maximum, nicméně ta složka hmatatelnosti a řekněme i zemitosti, kterou měla Zběsilá cesta, tu chybí. I přes tohle žehrání a porovnávání musí zaznít jedno. Ten film je obrazově naprosto unikátní. Využívá mnohem více zajímavější práci s kamerou včetně zpomalovacích sekvencí. Do vizuální složky skvěle zapadá i hudba, o kterou se postaral opět Junkie XL.
Příběh je rozdělený na kapitoly, které mapují zásadní okamžiky ze života Furiosy. Od počátku v Zeleném Ráji až do místa, které přímo navazují na Zběsilou cestu. Pro někoho může být překvapující, že celkem dost času zpočátku trávíme s „dětskou“ Furiosou, kterou parádně ztvárňuje Alyla Browne. Má to o to těžší, že většina scén s ní je z její strany bez dialogů. Přesto naprosto přesně víte, co si myslí. Anya Taylor-Joy je další trefa do černého. Doteď mě nepřestává udivovat, kolik má tato mladá herečka poloh, jež zvládá bez mrknutí oka. Nepamatuji si nějaké dvě herecké role, které by si byly vzájemně podobné a nepamatuji si ani jednu roli, ve které by byla herecky slabá. Trochu mě mrzí, že dvě místa v příběhu, kde se mohla mnohem více herecky vyřádit, jsou vlastně poměrně zrychlená. Tím prvním je její romantický vztah a tím druhým pak válka, která je v rámci příběhu odvyprávěna jen velmi zkratkovitým způsobem.
Ačkoliv se může zdát, že tady celkem dost nadávám, Furiosa je dobrý film. Film, který vás svojí akční stránkou a vizualitou omámí tak silně, že si vlastně ani neuvědomíte, že vám nefunguje mozek a vy se jen bavíte tím, co se děje na plátně. George Miller tu vybudoval další velkou část světa a já mu mohu jen přát mnoho zdraví a vytrvalosti k tomu, aby další díl ságy Šíleného Maxe plánovaný na rok 2026 posunul laťku ještě o kousek dál.
Více příběhu, více dialogů, více ze světa Šíleného Maxe. Ale...
7 / 10
Vydáno: 2024
Stopáž: 148 min.
Austrálie / USA, 2024, 148 min
Režie: George Miller
Scénář: George Miller, Nick Lathouris
Kamera: Simon Duggan
Hudba: Tom Holkenborg
Hrají: Anya Taylor-Joy, Chris Hemsworth, Tom Burke, Lachy Hulme, Alyla Browne, George Shevtsov, Nathan Jones, Josh Helman, Angus Sampson, John Howard, Charlee Fraser, Elsa Pataky, David Field, Matuse, Ian Roberts, David Collins, Daniel Webber, Rahel Romahn, Goran D. Kleut, Clarence Ryan, Tim Burns, Josh Randall, Florence Mezzara, Dawn Klingberg, Richard Norton, Jacob Tomuri, Nat Buchanan, Bryan Probets, Ben Smith-Petersen
-bez slovního hodnocení-
Při prvním poslechu mi to sice připadalo jako když pejsek s kočičkou vařili dort, ale nakonec si to sedlo a je z toho opravdu příjemná krmě, sice hodně kořeněná všemožnými extrémy, ale chutná to skvěle.
Tady pozor, tohle je vynikající deska. Finové DEVENIAL VERDICT zní jako mix GORGUTS, ULCERATE a REPLICANT. Nadto ale přidávají přístupnější / lidštější (ne však jednodušší) atmo/melodické vsuvky. Příznivci avantgardněji pojatého death metalu musí slavit.
Tři roky staré EP "Schattenfall" potěšilo, novinka "Phantast" naopak přináší jisté vystřízlivění. Němci tentokrát skladatelsky tápou a doručují pouze atmo-blackmetalový standard. A to je málo. Čtyřicet minut dlouhé přešlapování bez výraznějších momentů.
Tenhle bahnem a plísní obalený kostlivec do první doom/death metalové ligy zatím nepatří. Mladí Španělé respektují žánrové atributy, nicméně zatím tak činí dost jednoduchou formou. Deska pokulhává a ztrácí na flow hlavně v doom metalových pasážích.
Veľa fantastického a rôznorodého death metalu vyšlo tento rok, ale toto poňatie mi je najbližšie. Nerdi citujúci pinkfloydovské, opethovské či cynicovské vplyvy s takouto ľahkosťou nad morbidangelovským kovom smrti, to je niečo prekrásne.
Obavy z odchodu Patricie Andrade a přerod v tuctový doom/goth se ukázaly být liché. Novinka sice neoplývá charismatem a fado feelingem 7 let starého předchůdce,svůj půvab a portugalský šarm bezpochyby má a jako taková rozhodně nabídne solidní nadstandard.
Znovuzrození Australané se po 4 letech připomínají s další deskou, jejíž popis z mé strany příliš originality nepřinese. Zkrátka je to kvalitně provedená deathmetalová fošna. Velmi slušný standard, který revoluci neudělá, ale nemusel by ani zapadnout.